Setkání studentů amerických univerzit s Ahmadinejadem.

Muži v tmavých oblecích se sluchátky stáli přede dveřmi hotelu, sledováni protestujícími a dalšími lidmi, kteří  k nim nepatřili. Uvnitř, se íránský prezident Mahmoud Ahmadinejad připravoval na setkání se skupinou univerzitních studentů. Kromě toho tu byl ještě New York, a já jsem byl jedním z těch studentů.

Během zasedání Valného shromáždění OSN a mezi tornádem rozhovorů pro media, se Ahmadinejad setkal, na soukromé večeři a informativní schůzce v pondělí večer v hotelu Warwick, s více než stopadesáti studenty a profesory mimo jiné z univerzit Harvard, New York, Pensylvania a Columbia a asi padesáti stážisty v OSN.

Jako novinář a student jsem dychtil po osobním setkání s jedním z nejkontroverznějších postav ve světě.

Jako Žid a vnuk těch, kteří přežili holokaust, jsem se obával, jak přečkám večer bez toho, abych křičel: „Jsi zatracený lhář.“

Předtím, než nám bylo dovoleno vstoupit, jsme všichni museli odevzdat naše elektronická zařízení a projít kontrolou agentů Americké tajné služby. Počkejte, neměli by nás spíš chránit před někým, jako je on, než naopak?

Nahoře nás očekával bufet s íránským občerstvením – rýží, kebaby a salátem. Bohužel, zvolit si košer jídlo nebylo možné. Po chvilce klábosení jsme vešli do sálu, kde nás Mohammad Khazaee, vyslanec Íránu v OSN, připravil na setkání.

Řekl nám, že toto setkání je v rámci návštěvy Ahmadinejada to nejdůležitější. Proč? Protože prý jsme lidé, kteří budou tvořit budoucnost světa a USA. Tato otřepaná fráze mě zneklidnila. Když jsme vstoupili do sálu, Ahmadinejad byl těmito „budoucími lídry“ pozdravován potleskem ve stoje. Stejně tak jsem se krčil, když ho studenti oslovovali „Vaše excelence“ během brífingu. Jedna z nás dokonce začala svou otázku konstatováním, že je pro ni potěšením být v jeho přítomnosti. To byla chvíle, kdy jsem se chtěl vytratit.

Po osmi letech poslouchání toho, jak tento muž odmítá utrpení mé rodiny během holokaustu a odmítá práva mých bratranců, kteří žijí v míru v zemi svých předků, nadešla tato chvíle. Co řekne?

Řekl, že věří, že všechny lidské bytosti hledají důstojnost. Řekl to tichým, odosobněným hlasem jeho tlumočníka v mých sluchátkách. „Nejlepším způsobem, jak navzájem přiblížit naše myšlení, je formou dialogu. Nikdo by neměl vnucovat své názory ostatním. Raději bychom měli budovat nový svět za použití nových názorů, vedoucích k toleranci, humanitě a bez obav pro všechny lidské bytosti.“

V ten samý den dopoledne, Ahmadinejad pronesl na adresu židovského státu, že je to podvodný režim a předpověděl, že Izrael už nebude dlouho existovat. Ale na tomto setkání vykreslil Írán jako symbol míru a stability na Středním východě.

„Všichni musíme žít v prosperitě a bezpečí a projevovat vlídnost jeden k druhému,“ řekl. "Všechny národy pospolu mohou vybudovat mnohem krásnější a mírumilovnější svět.“ Jeho přeslazená slova jsou zdiskreditována jeho neustálým odmítáním dokonce uznat název státu Izrael.

Na otázku, jak napravit vztahy mezi Íránem a USA, řekl, že tyto dvě země byly po 33 let v rozporu, ale bylo by lepší, kdyby spolupracovaly.
Americká podpora íránskému šachovi a bývalému iráckému vůdci Saddamu Husseinovi ve válce s Íránem v osmdesátých letech minulého století, vedly k negativnímu pohledu Íránců na americkou vládu. „To neznamená, že se Írán nedopustil chyb. Možná se mohl chovat lépe. Jsme dnes připraveni na otevřený dialog“, řekl.
To vše znělo krásně, dokonce, i když to nemělo v sobě ani kousek pravdy. Nebyla v tom ani zmínka o íránské snaze o vyrobení jaderných zbraní, podpoře teroristických skupin, jako je Hizballáh a Hamas, sponzorování teroristických útoků nebo násilném potlačování domácího disentu.
“Bez přítomnosti Íránu nemůže region správně fungovat v přátelství“, řekl Ahmadinejad.
Nemohl jsem přijít na to, zda on sám věří svým slovům.
Když se dostalo na Izrael, Ahmadinejad řekl, že „sionistický režim“ v regionu vytváří napětí. Obvinil také Izrael, aniž vyslovil jeho název, samozřejmě z vyvolání pěti válek proti svým sousedům a z věznění desítek tisíc Palestinců a z ničení palestinských domovů i s lidmi uvnitř.
Západní vlády nejsou ochotné omezit Sionisty. Žádají mezinárodní společenství, aby oficiálně zasáhlo a odsoudilo hrozby ze strany Íránu. Tento postup povede k radikalizaci a zvýšení napětí v regionu.
Teď to znělo jako Ahmadinejad, kterého znám.
Když setkání dospělo ke zdárnému konci, byl jsem dychtivý se dostat domů. Nakonec, příští den byl Yom Kippur, Den smíření.
Možná, že jedna moje část doufala v Yom Kippur – jako vzkaz, úpěnlivá prosba o odpuštění.
Ale Ahmadinejad měl jiné plány. Příští den, zatímco já s talitem přehozeným přes ramena, jsem pronášel modlitbu Avinu Malkeinu a žádal Boha, aby zrušil myšlenky těch, kteří nás nenávidí, a aby zalepil ústa našich protivníků a žalobců, Ahmadinejad se nacháel na půdě OSN a přednášel svou řeč.

Barbra Sreissand: Avinu Malkeinu: http://www.youtube.com/watch?v=0YONAP39jVE