"Jak to, že tady máte výstavu?" oslovil mě jeden účastník vernisáže mých fotek z Maccabi Games v Berlíně 2015. "Vždyť tady vystavují jen bejby místních funkcionářů," podotkl pán, který je umělecky úspěšný mimo jiné i v USA.
Tohle mě opravdu rozesmálo. Vernisáž se konala na Židovské obci v Praze, se kterou jsem byla domluvena na uspořádání výstavy hned na podzim po Maccabiádě, nakonec výstava proběhla v květnu následujícího roku.
Mezitím jsem už v říjnu 2015 měla prezentaci fotek s povídáním na konferenci Židé a Morava v Kroměříži. Dále na víkendovém workshopu izraelských tanců v Brně před Vánoci. Letos v září výstavu v synagoze v Děčíně u příležitosti konání české Maccabiády. A výstava a prezentace se bude konat i na dalších místech.
Této tzv. židovské olympiády v Berlíně jsem se zúčastnila jako dobrovolnice už podruhé, tentokrát jako jediná z České a Slovenské republiky. Byla jsem vybrána jako jedna ze 4 fotografů v rámci the Social Media Teamu, který měl sídlo v Olympiaparku ve vile bývalého ministra sportu a propagandy Goebbelse. Podle vyjádření jedné z místních průvodkyň jsou místní vděční Maccabiádě, že se v Olympiaparku konečně něco děje a kvůli hrám byla také opravena a dána do pořádku některá sportoviště.
O významu tohoto největšího setkání tisíců Židů z celého světa svědčí i to, že je zahájil prezident Joachim Gauck a zazpíval americký židovský fenomén Matisyahu. Jen u nás tato událost nikoho nezajímá a ví o ní jen hrstka sportovců, kteří se jí zúčastňují. Z Česka cca 6, z polovičního Slovenska i 2x tolik. Jo Maccabi, to je kladivo, odpoví Židé, kterým o ní povídám, víc neví.
Nejvíce výstav o současných Židech, ovšem ne našich, má fotograf, který fotí na téma např. Chasidé v Česku s mobilem na hřbitově. Jeho výstavy pravidelně uvádí profesor fotografie na univerzitě. V Šumperku před výstavou vyvěsil na galerii obrovský poster, že jeho výstavu podporuje Ministerstvo kultury, Krajský úřad a Židovská obec Olomouc. Snad ty výstavy zaplatí? V Izraeli od nás židovská témata nikdo nechce, zajímá je naše současnost.
V sobotní MFDnes vyšel zajímavý článek Šimona Krbce, ředitele Výzkumného centra archeologie zla, s názvem Není ghetto jako ghetto. Je to reflexe k výstavě fotografií Cesty ticha o bývalých ghettech Lodž a Terezín a o Osvětimi. Fotky dle autora odrážejí pouze minulost, ale už ne současnost těchto míst. Stejně, jako aktivity našich židovských institucí, které také většinou nejsou určeny mladší a mladé nástupnické generaci. Dokonce i samotná Židovská obec v Praze přijímá nežidovské zaměstnance, a není jediná. Tak se židovství, které je hlavním záměrem obcí, pomalu vytrácí. Proč se tak děje, proč se obce nesnaží zapojovat mladší ročníky, je to záměr?
Blíží se volby a chystá se do nich i skupina mladších, snad nejen v Praze. Doufejme, že pokud se nic nestane a mladí se dostanou ke slovu, změní se nejen fungování, ale i směřování našich židovských obcí od minulosti k současnosti a budoucnosti zdecimované české a moravské židovské komunity.
