Dlouhodobý vliv holokaustu na přeživší a jejich potomky

Lidé přeživší holocaust utrpěli trvalé poškození mozkových struktur v důsledku dlouhodobého traumatu, přičemž problémy s duševním zdravím se přenášejí na děti a vnoučata. 

Na 5. kongresu Evropské akademie neurologů (EAN) - zastřešujícího orgánu výzkumníků a odborníků v oblasti neurologie na celém kontinentu - byla představena studie potvrzující, že „přežití holocaustu má celoživotní psychologický a biologický dopad na zmenšení šedé kůry mozkové, což ovlivňuje části mozku přeživších odpovědné za stresovou reakci, paměť, motivaci, emoce, učení a chování. “

Výzkum EAN představuje významný krok vpřed rodící se vědy o epigenetice - která zkoumá, zda mohou být traumaticky modifikované modifikace DNA methylace přeneseny z traumatizovaných jedinců na další generace potomků.

Toto "postižení" se netýká jen těch, kteří přežili koncentrační tábory, ale i těch, kteří se během války skrývali s tím, že mohou být každou minutu prozrazeni, objeveni, ale také těch, kterým se podařilo holokaustu uniknout ovšem s obavami o osud svých blízkých, a co se týká všech přeživších, s výčitkami, že právě oni přežili.

Studie z roku 2011 o přeživších a jejich potomcích provedená 17 let po genocidě ve Rwandě zjistila, že „jak matky vystavené genocidě, tak i jejich děti měly významně vyšší hladiny PTSD a deprese než kontrolní skupina, která žádnou genocidu neprožila." 

Výzkum osob přeživších holocaust a jejich potomků naznačuje, že následky takového traumatu mohou postihovat zatím až třetí generaci. „Po více než 70 letech je přeživších pozorován významný vliv tohoto hrůzného prožitku na funkci mozku,“ uvedl ve svém projevu profesor Ivan Rektor - neurolog z Brna. „Odhalili jsme podstatné rozdíly v mozkových strukturách, které se podílejí na zpracování emocí, paměti a sociální kognice, na vyšší úrovni stresu, ale také na posttraumatickém růstu mezi přeživšími holocaust a kontrolní skupinou, která neprožila holokaust. Zatím výsledky ukazují, že tomu tak je i v případě potomků přeživších.“

Paní Helena Klímová s dalšími spolupracovníky se již před rokem 1989 za pomocí přijíždějících psychologů ze zahraničí snažili pomoci v rámci židovské komunity všem, kteří se potýkali s následky holokaustu. Lékaři byli školeni v individuální i kolektivní psychoterapii.Přeživší rodiče, kteří mnohdy přišli o celou rozvětvenou rodinu mnohdy k sobě připoutají své děti jako jediné pokračovatele rodu. Žijí až v symbióze, která mladým brání se osamostatnit, navázat milostný, ale i přátelské vztahy a založit spokojenou rodinu. 

S využitím MRI skenování se studie zaměřila na mozkovou funkci 56 lidí průměrně ve věku 79-80 let, srovnávající 28 přeživších holocaustu s 28 „kontrolními osobami“, které neměly osobní nebo rodinnou zkušenost s holokaustem. Přeživší vykazovali významně snížený objem šedé kůry mozkové ve srovnání s kontrolní skupinou osob v podobném věku, kteří nebyli přímo vystaveni holocaustu. 

Doktor Rektor z Brna řekl, že doufá, že „naše zjištění a další probíhající výzkum nám umožní lépe porozumět vlivu těchto zkušeností s cílem zaměřit terapii na podporu odolnosti a růstu jejich potomků a jejich potomků“.