"Můj 21. srpen 1968 vlastně začal v říjnu roku předešlého, kdy mi zemřel otec. Můj život by se jistojistě s ním vyvíjel úplně jiným směrem, možná i západním", říká Miriam.
V říjnu 1967 zemřel otec Miriam. Byla to tragédie, protože se k ní nastěhovala matka, od které s otcem odešli a Miriam zřejmě trpěla šokem. Naštěstí bylo cítit ve společnosti uvolnění poměrů, což vnímala i třináctiletá dívka. V televizi se začaly objevovat dříve zakázané filmy a v rádiu písničky, třeba rokenrol.
Rok 1968 byl plný úžasných novinek, ale i zvratů. Američané obletěli Měsíc, ale byl zavražděn Martin Luther King a kandidát na prezidenta USA Robert Kennedy. V lednu všichni sledovali zvolení armádního generála Ludvíka Svobody prezidentem a začala velká očekávání. Nového prezidenta všichni vítali při průjezdu Havířovem při jeho návštěvě Ostravska. Pak se spolužačkou netrpělivě čekaly na Smrkovského před kulturákem v Havířově, aby ho pozdravily. Spolužačka byla nadšením bez sebe, jen Miriam se po závanu alkoholu od soudruha trochu zarazila.Její otec jako správný Žid vůbec nepil alkohol a poté, co mu jednou za čas kolegové vnutili štamprli, pak přišel domů skoro nemocný a spal a spal. Jak Miriam řekla otcova kamarádka po letech v Izraeli, že alkohol tam přinesli Židé z Ruska, bývalého SSSR.
Miriam při cestách na prázdniny k tetě René do Maďarska potkávala na nádraží v Budapešti vlaky ze SSSR, kterými přijížděli sovětští důstojníci v barevných uniformách s lampasy a byla hrdá, že v Československu je nemají. Nevěděla, že je zatím ještě nemají a co brzy přijde.
Tetu René postihl brzy poté, co jí zemřel synovec, srdeční infarkt. Oba přežili holokaust a byli jedinými přeživšími z celé velké rodiny. Teta neunesla další ztrátu a od té doby chodila o holi, měla částečně ochrnutou nohu.
Miriam se setkala s tetou a jejím manželem poprvé od smrti otce až na začátku prázdnin. Tehdy ji ještě přivezl vzdálený příbuzný z Bytče, později už jezdila sama nebo sem tam s mamkou, která po týdnu stráveném u tety pokračovala do Bulharska či k jiným jižním mořím. Začátkem července se narodil sestře Miriam syn, její první synovec, a tak se měla na koho těšit.
Teta René jako vždy poslouchala maďarské vysílání Deutsche Welle zejména o výsledcích šestidenní války v Izraeli a také o dění v Československu. Vysílali tam zprávy o setkání představitelů socialistických zemí v Čierne nad Tisou, o vojscích shromažďujících se na hranicích Československa. Miriam tomu ještě moc nerozuměla, ale nějak pochopila, že se děje něco nedobrého.
21. srpna ráno se dozvěděli, že do Československa přijely spřátelené armády. Byl to šok. Celý týden seděli u tranzistoráku, který Miriam dostala od tety René, a poslouchali. Miriam si nejvíc zapamatuje projev Smrkovského, u kterého hrozně brečeli. Teta byla po infarktu a strýc pak dostal mrtvici, asi toho na ně na oba bylo moc. Miriam po návratu domů viděla na titulce Mladého světa, který odebírala, Smrkovského klečícího na kufru před mikrofonem v rozhlase.
Teta René byla zoufalá a nechtěla Miriam pustit zpátky domů. Už spolu probíraly, že v Maďarsku nastoupí do školy a další věci. jenže pro Miriam za týden přijela mamka z Jugoslávie. Mamka byla na dovolené v Bulharsku a vracela se pro Miriam do Maďarska přes Jugoslávii, což tehdy ještě bylo možné a kratší. Mamka uvízla v Bělehradě, kde naše turisty ubytovali na kolejích a všechno jim poskytli zdarma, včetně hygienických vložek. Mamka nadšeně vyprávěla, jak tam potkala mnoho reformních politiků, z nichž většina později emigrovala.
Miriam až mnohem později, kdy se jí dostala do rukou kniha o "kontrarevoluci" v Maďarsku v roce 1956 pochopila, proč o ni měla teta René takový strach. V tom roce zemřely desetitisíce Maďarů zejména v Budapešti. Bylo zničeno mnoho domů a ve vězeních se tam děly strašné věci. Šéf tamních komunistů Imre Nagy byl odvlečen do Ruska, kde byl později souzen a popraven. Miriam se v Maďarsku také setkávala s mnohem větší pokorou a skromností. Miriam bylo 14 a teta pak přemlouvala i mamku, aby v Maďarsku zůstaly. Miriam se ale moc a moc těšila na svého prvního synovce, kterému už byly dva měsíce.
Teta zjišťovala, kdy začnou zase jezdit mezinárodní vlaky. A tak se Miriam s matkou vydala v prvním týdnu září do Budapešti a tam uchvátily pro sebe dvě místa ve vlaku jedoucím zpět do už okupované vlasti. Byla to úžasná jízda. Všichni byli přátelští a nabízeli si nejen dobroty, ale i informace o tom co zažili, než se jim podařilo dostat do prvního vlaku domů. Na hranici potkali v noci vlak s lidmi, kteří jeli z Jugoslávie a volali na sebe a přáli si hodně štěstí a opět si sdělovali své příběhy.
Po příjezdu do Havířova se Miriam vydala na hlavní třídu, skoro tři měsíce tam nebyla. Potkávala sovětské důstojníky v uniformách a byl to pro ni šok. Po tom, co z rádia slyšela o mrtvých, zraněných, o střelbě do budovy Národního muzea na Václaváku. Miriam nastoupila do 9. třídy a život šel dále. Hned se vydala k sestře do Karviné, kde se poprvé setkala s malým dvouměsíčním kloučkem, který ji okouzlil, a který jí nahrazoval otcovu lásku.
Až po roce 1989, kdy Miriam začala potkávat Židy zhruba svého věku, kteří buď sami nebo s rodinou opustili v roce 1968 Československo, zjistila, jak moc jich bylo. Dokonce je známo, že v tom roce opustila zemi téměř celá jedna židovská mladá generace, takže jejich vrstevníci v Československu pak neměli odkud vybírat židovské partnery. Osudy židovských emigrantů vedly často do Izraele, ale i do dalších zemí celého světa. Dnes jsou z nic mnohdy úspěšní vědci, umělci, politici nebo jen lidé, kteří nové vlasti přinesli mnoho dobrého ze sebe. Jedna známá, než se z Vídně v 18 letech dostala do Izraele, pracovala pro kancelář lovce nacistů Simona Wiesenthala ve Vídni.
Dnes vzpomínáme na tento neblahý den, či spíše noc, a její důsledky.
