Chraňme naše děti před Polskem

Přinejmenším zčásti kvůli zázračnému přežití těch pár co měli štěstí a unikli, a jejichž potomci dnes prospívají v Izraeli. Tento týden navštívilo Polsko čtvrté z jeho dětí.

Přestože bezprostřední ohrožení života Židů není dnes takové, jaké bylo před 75 lety, nemohou rodiče a zároveň potomci obětí holokaustu uniknout nutnosti chránit své děti před Polskem, židovskou historií a jejími hrůzami. Tito Izraelci se nebojí o fyzickou bezpečnost svých dětí, ale obávají se ztráty nevinnosti, se kterou se doposud tyto děti dívají na svět, protože při návštěvě Polska budou vystaveny hrůzám, kterým byl vystaven židovský lid a konkrétně desítky až stovky jejich příbuzných, kteří byli zavražděni během holokaustu. 
Většina Židů již Polsko navštívila a viděla koncentrační tábory, tábory smrti, plynové komory a krematoria. Byli ve v městech a na místech, ve kterých kdysi plynul židovský život a v nichž dnes nežije ani jeden Žid. Tito Židé navštívili synagogy, na jejichž zdech zůstávají zřetelné jizvy po kulkách vypálených na modlící se Židy, také navštívili města, ve kterých celá židovská komunita byla obklíčena a nahnána do své synagogy, v některých případech v nich byly upáleny celé komunity Židů. 
Většina Židů nikdy nenavštívila města, odkud někteří z jejich prarodičů šťastně unikli jako mladí spolu s některými ze svých sourozenců. Nicméně jejich příběhy rezonují v DNA dnešních Židů o tom, co rodiče, sourozenci, neteře a synovci, přátelé a sousedé, kteří neměli možnost uniknout, utrpěli a o antisemitismu, kterého se stali oběťmi. 
Povinná návštěva jedné dívky v Polsku byla obzvláště významná vzhledem k tomu, že její nejmladší bratr po jejím návratu oslaví bar micva. Je to šesté dítě v rodině a jediné, které se narodilo v Izraeli. Jeho narození samo o sobě naplňuje sny jeho předků, kteří se jen mohli modlit za, a zřejmě si ani nedovedli představit, jaký požehnaný život vedou Židé ve svém vlastním židovském státě Izrael. 
Tento mladík se jmenuje po svém pradědečkovi Šlomo Jakovovi, který předvídal, že život Židů v Polsku a stane nebezpečnějším a nejistějším a dokázal dostat čtyři ze svých dětí za hranice dříve, než bude pozdě. Nakonec však on spolu se svou ženou a mnoha dalšími dětmi a vnoučaty byli zavražděni nacisty a svými polskými sousedy. 
Dnešní adept bar micva má také stejné jméno (Židé nedávají jména dětem po doposud žijících příbuzných) jako bratranec jeho dalšího dědečka, Josef, kterému bylo asi 5 let v době, kdy další pradědeček Josefa a svou manželku opustil, když se skrývali, aby vyhledal pomoc a útočiště spolu s jeho starším synem Šlomem. Když se oba vrátili, zjistili, že ostatní členové rodiny byli zatčeni a zavražděni. 
"Oni prostě nebyli oběťmi"
Otec Josefa si často sám sebe představil na místě svých dědečků, kteří žili jen několik kilometrů od sebe, ale možná se nikdy nepoznali, a přemýšlel o tom, že zatímco jeho pradědové nemohli dělat nic, aby změnili dané okolnosti, oni se nestali prostými oběťmi nacistických hrůz v Polsku. Jeden z nich přežil s jedním synem, ale ztratil svou ženu a mladšího syna. Druhý byl schopen zachránit čtyři děti, ale navzdory tomu, že viděl výhružky psané po zdech, už se mu nepodařilo pro sebe a zbytek rodiny zařídit útěk.
V obou případech se snažili zachránit co nejvíce dětí. Je nemožné si dokázat představit, co probíhalo v jejich myslích: všechny ty děsivé myšlenky, strachy a modlitby.
Každý rodič zná absolutní požadavek nejprve zachraňovat své děti. Pravděpodobně se horlivě modlili k Bohu a prožívali bezesné noci a většinu času prožívali v obavách. Jeden pradědeček byl zavražděn spolu se svými dětmi a vnoučaty. Druhý zanechal svou ženu a nejmladší dítě, aby našel pro ně pro všechny bezpečné útočiště, a do konce svého života jistě musel litovat, že je nemohl zachránit.
Přinejmenším zčásti kvůli zázračnému přežití těch pár, kteří měli štěstí, že unikli, Josefova rodina dnes v Izraeli prospívá.
"Přál bych si, aby tam nemusela jet"
Sestra Josefa navštívila města a místa, ve kterých žili židé, a tábory smrti, kde židovský život vyprchal s kouřem z plynových komor. Její otec by si přál, aby tam jeho dcera nemusela jet a nést celou tu tíži historie pro další generace, které se narodí. Ale je to součást židovství. Její rodiče by ji před tím vším chtěli uchránit, ale zároveň si uvědomují, že nemohou a neměli by. Někdo kdysi prohlásil: "To, co vás nezabije, vás posílí." Židovští rodiče se jistě modlí za to, aby jejich děti zážitek z Polska učinil silnějšími.

Otec oné dívky říká: "Mluvil jsem s dcerou těsně před tím, než nastoupila do letadla spolu s desítkami spolužáků, se kterými vyrůstala. Se stejnými emocemi jako já, přemýšlel jsem, museli mí prarodiče vyprovázet své blízké. Když se s nimi loučili, věděli nebo si mysleli, že se už nikdy neuvidí? Cítili naději, že se navzájem znovu setkají? Představovali si, že jejich oběť umožní budoucím generacím, jako jsme my, prospívat? Nebo byli prostě příliš smutní a báli se takových myšlenek?
Moje dcera se vrátí fyzicky a emocionálně vyčerpaná.O dva dny později oslaví její malý bratr bar micva. Snad Bůh dá, že i v budoucnu budeme i nadále mít mnoho rodinných oslav. Ale vždycky poneseme tíhu naší minulosti. Jako její otec se chci pokusit učinit její břemeno lehčím.
Když mluvím se svým synem o bar micva, připomínám mu, že nese jména a vzpomínky dvou příbuzných, které jsme nikdy nevěděli, a jako jediné v Izraeli narozené dítě v naší rodině má jedinečnou zodpovědnost žít pro ně. Nikdy si nedokázali představit, že 75 let po jejich vraždě by v horách Judey mohlo prosperovat dítě s jejich DNA a jménem.
S každou fotbalovým míčem zamířeným na cíl, když bude číst z Tóry potvrzující Boží jednotu, jak bude růst a prospívat ve škole a jednou se připojí k IDF, bude pokračovat v odpovědnosti nikdy nezapomenout a být součástí, abychom zajistili, že my jako lidé nikdy nebudeme ve stejné pozici, v jaké byli naší předkové před generacemi.
Boží pomoc a každé mé dítě pochopí svou zodpovědnost a navzdory mému pocitu, že je musím chránit, budou součástí našeho a celého Izraele budovat naši světlou budoucnost".